Vítejte v mojí hlavě-část čtvrtá

Toto je další pokračování mého příběhu. Než začnete číst. přečtěte si prosím jeho předchozí části.

 Vítejte v mojí hlavě-část první

Vítejte v mojí hlavě-část druhá

Vítejte v mojí hlavě-část třetí

Tak nějak se překlenul první stupeň, v jehož závěru se mi navíc začal značně zhoršovat zrak a já pomalu přestávala vidět na tabuli, což byl při výuce zásadní problém (všechny zápisky, dokonce i některé písemky se psaly z  tabule). Hrozně jsem se bála říct to rodičům. Vím, že už asi ve druhé třídě mi jednou dělalo problém něco přečíst a tak jsem to řekla učitelce. Ta mi to jenom napsala do notýsku, aby upozornila rodiče. Ti však reagovali naprosto neuvěřitelně. Táta mi řekl cosi jako: „Neblbni, tohle vůbec neříkej, nebo tě nakonec ještě pošlou k doktorovi. Ten ti něco najde a ty budeš nosit brejle.“ Řekl to tak, jako kdyby nošení brýlí bylo něco neskutečně hrozného. Vlastně i já to tak vnímala, neboť v porovnání například s chřipkou je to na pořád. Alespoň to jsem si tou dobou myslela. (Tehdy jsem se navíc ještě nepovažovala za jakkoliv nemocnou.) Také matka byla v tomhle hrozně úzkostlivá a já se obávala její hysterické reakce. Jak se později ukázalo, tak jsem se nemýlila.

Nebála jsem se však jenom toho, dokonce i samotné vyšetření ve mně vzbuzovalo značnou paniku. Ne, že bych se tehdy bála doktorů, to přišlo až později. Nevadily mi dokonce ani injekce. To co mě tak děsilo, byl způsob, jakým se zrak vyšetřoval. Vůbec by mi nevadilo, kdyby mě postavili před nějaký přístroj a ten mi vypočítal příslušný počet dioptrií. Ovšem zkoušení písmenek z jakési tabulky, mě bylo celkem dost nepříjemné. Připadalo mi to skoro stejné, jako kdybych byla zkoušená ve škole. Docela živě jsem si při tom představovala, jak stojím před tabulí a na žádnou z otázek neznám odpověď. Tohle mi prostě přišlo jako ten největší trapas bez ohledu na okolnosti.

Celkem jsem to tajila asi pět let. Už tenkrát jsem moc dobře věděla, že si tím rozhodně nijak nepomáhám, ale strach byl hold silnější. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se to bála jen vyslovit. Bylo to pro mě naprosté tabu, něco jako nějaké zakázané slovo. To však znamenalo každodenní řešení značných obtíží ve výuce. U zápisků do sešitu jsem to zpočátku řešila tak, že jsem odešla na záchod a cestou zpět jsem prošla okolo tabule, rychle si přečetla těch pár vět, co tam bylo, zapamatovala si je a ihned zapsala do sešitu. Později jsem však neviděla ani z  této vzdálenosti. Učitelé si ničeho nevšimli, byla jsem prostě problémová a špatné známky narůstaly. Dokonce když tam přišel nějaký nový učitel a zeptal se, proč si nepíšu poznámky, ostatní žáci ho ihned informovali: „To vona si nepíše nikdy. Vona je divná.“ Protože mě všichni učitelé už dávno brali, jako tu špatnou, těžko jsem nacházela motivaci se nějak zlepšovat. Ostatně, když jste brán jako černá ovce třídy, těžko nacházíte sílu ostatní přesvědčovat o opaku krátkozrakost nekrátkozrakost.

Zhruba v tomto období se se mnou překvapivě začaly bavit dvě spolužačky. Ač to netrvalo dlouho, byla jsem za to neskutečně vděčná. Bohužel toto krátké přátelství záhy skončilo. Nepamatuji si už přesně proč. Myslím, že snad po mně jednou chtěly, abych jim sehnala pivo, a já to odmítla. To co mě však zabolelo nejvíce,  bylo to, že v šesté třídě  na konci roku, kdy se rozdávalo vysvědčení, tak třídní slavnostně navrhla pro tyto dvě holky oficiální pochvalu za to, že se se mnou bavily. Pocítila jsem silnou bolest. To už jsem na tom až tak špatně, že ten kdo se se mnou baví, dostane medaili za statečnost?,  pověděla jsem si v duchu.  Nevím, ale psát někomu pochvaly protože se s někým kamarádí? Byla jsem snad taková výjimka, že na mě byla vypsaná odměna? Paní učitelka to asi myslela dobře, ale tohle přeci člověk, který vlastní sociální inteligenci nemůže myslet vážně. Úplně nejhorší na tom bylo to, že jsem nemohla vůbec nic říct. Kdybych se jakkoliv ozvala, vypadala bych jako neskutečná nevděčná svině. I když jsme se s těmi holkami už dávno nebavily, tohle prostě nešlo. Tak jsem si tu křivdu jako vždy nechala pro sebe.

Tak se pomalu překlenulo pár let, a já nastoupila do šesté třídy. To také znamenalo, že jsme dostali novou třídní učitelku. Hned na první pohled mi byla sympatická, vždy se dokázala krásně usmát. V průběhu následujících čtyřech let se můj vztah k ní nadále vyvíjel. Až příliš pozdě jsem však zjistila, že ani náhodou není taková, jakou jsem ji po celý zbytek povinné školní docházky vnímala. Ale nepředbíhejme. Prví pololetí proběhlo relativně v pohodě. Občasná šikana ve formě nadávek sice stále přetrvávala, ale na to jsem byla už tak nějak zvyklá. Zlom ovšem nastal až ve druhém pololetí. Do třídy se vrátil spolužák, který podobně, jako jiní odcházeli na osmiletá gymnázia, přestoupil na sportovní školu. Nevím, z jakého důvodu odtamtud musel odejít. Pamatuji si ovšem, že už v páté třídě býval poměrně agresivní a občas si na mně vybíjel zlost. To však nebylo zdaleka nic proti tomu, co mělo následovat.

Tento kluk, který v sobě patrně také nesl hořkost z neúspěchu na předešlé škole, se díky své průbojné povaze velice rychle stal vůdcem třídy. Za krátký čas se dal dohromady ještě s dalšími dvěma spolužáky a společně mě začali šikanovat. To už ale zdaleka nebyly jenom ty narážky jako dříve, ale šikana se vším všudy. Ovšem učitelé tomu tady tak neříkali. Pro ně to patrně bylo jenom pubertální pošťuchování. To že se oběť nedokáže bránit, je její problém. Alespoň tak jsem to tenkrát vnímala. Nadávky přitvrdily a začalo se připojovat stále více lidí. Zprvu jenom slovní útoky doplněné velice účinným prvkem obstoupení oběti skupinkou žáků se pomalu začínaly doplňovat také o omezování osobní svobody.

 Často mě spolužáci odmítali pustit k  automatům koupit si něco k jídlu. Prostě se před ně postavili a dělali, že si vybírají. Jeden z nich se bavil tím, že nahlas odříkával rozpočítadlo s tím, že se nemůže rozhodnout. Ostatní se tomu jen smáli. To vydržel dělat někdy i do konce přestávky. Stejně tak obyčejné chození na záchod bylo dosti komplikované (dojít si o hodině jsem se příliš neodvažovala, to bych to potom schytala ještě víc). Často se tam zamkli, přebíhali rychle z jednoho záchodu na druhý, anebo přímo drželi dveře na chodbu a pouštěli tam jenom ostatní žáky. Všechny kromě mě. Když už jsem se tam přeci jen dostala, raději jsem se zamkla a zůstala tam schoulená strachy klidně i celou přestávku. Občas jsem si tam i ráda v soukromí pobrečela, jinde jsem brečet nesměla. Snažili se dobýt dovnitř.  Křičeli na mě přes dveře, vrchní škvírou mezi jednotlivými záchody po mně házeli mokrý toaleťák a nejrůznější předměty. Když už jsem ke konci přestávky vylezla, dostala jsem vynadáno, že blokuji záchody (byly tam tři). Jakmile jsem se potom chtěla vrátit do třídy, drželi zevnitř dveře. Učitelka, která přišla na hodinu, mi vynadala, že jsem po zvonění na chodbě. Tenkrát jsem jí řekla pravdu. Nechtěla jsem mít ještě další problémy. Jenom něco prohodila a já to od ostatních potom samozřejmě schytala.

Klidné a bezpečné místo pro mě na  této škole prostě neexistovalo. Pokud jsem někdy zůstala o přestávce ve třídě, pustila se do mě vždy skupinka spolužáků.  Chytili mě za ruce a nohy, že jsem se nemohla skoro ani pohnout. Křičeli na mě, šermovali mi před obličejem nůžkami, nožem či hořícím zapalovačem. Často mi také vyhrožovali, že si přinesou benzín a upálí mě. Také mi brali věci. Když jsem brečela, tak na mě křičeli: „Co zas pořád jenom řveš! Kdo tě má pořád poslouchat. Seš jenom ufňukaná kráva.“ Říkali tomu výchova.

Něco podobného jednou dokonce provedli přímo při hodině. Byla jsem tenkrát z nějakého důvodu v zadní lavici. Po chvíli mi skupinka kluků a tou dobou už i holek začala brát věci (penál učebnice apod.). Po chvíli se jim dokonce podařilo sebrat mi z nohy pantofli a začali si s ní vesele kolovat mezi sebou. To vše doprovázeno posměšky a ani ne moc tichými urážkami. Učitelka, která tam zrovna v tu dobu byla, jenom klidně pokračovala ve výkladu, jakoby se nic nedělo.

Ač v tu dobu ještě (k mému štěstí) nebyla příliš známá kyberšikana, začali si mě později i fotit. Fotky, na kterých mi hrozí pěstí, umisťovali spolu s komentářem: „Tak tohle bude  bolet.“ na tehdy populární stránku Spolužáci. Často mě také fotili, když jsem jen tak bezradně seděla sama v lavici snažíc se vyhnout jakémukoliv byť sebeméně nápadnému chování, které by je mohlo vyprovokovat. Toto komentovali například: „Ta naše Alena už zase vypadá jak zhulená.“ Později mi také na spolužácích vytvořili urážlivý profil, jelikož jsem tenkrát žádný neměla. Pod ním byl krátký vzkaz: „Chcípni, zabij se na bruslích.“ Jezdila jsem tehdy hodně na in-linech, ale k tomu se ještě později vrátím.

 Jelikož ve třídě jsem neměla většinou ani na vteřinu klid, trávila jsem skoro každou přestávku sezením na schodišti. Ovšem ani tam mi moje chvilka klidu nevydržela příliš dlouho. Lidi ze třídy si tam za mnou velice rádi došli. Obestoupili mě tak, že jsem byla prakticky obklíčená. Potom už jenom následovala snůška nejrůznějších nadávek a posměšků. „Vypadni, kdo se na tebe má koukat. Seš hnusná, dej si radši na hlavu pytel. Smrdíš. Doufám, že už brzo chcípneš.“ Všechny ty urážky a nadávky se najednou valily ze všech stran jako salva střel na bitevním poli. Nejraději bych si zacpala uši, nebo úplně nejlépe se rozplynula a zmizela. Cítila jsem se strašně bezmocná. Pociťovala jsem bolest, přestože mě vůbec nemlátili. (Často jsem si dokonce přála, ať mě raději pořádně zmlátí, alespoň by se to začalo konečně řešit. Možná však spíše ne. Znala jsem zdejší základní školu až moc dobře.) Všichni učitelé jen klidně procházeli okolo, zcela bez povšimnutí. (To už bylo pravděpodobnější, ze mě některý z nich napomene za to, že sedím na schodech. Myslím, že to jedna učitelka i udělala.) Vždy, když některý z  pedagogů prošel, tak na mě pokaždé křičeli: „Vidíš, nikoho nezajímáš. I učitelé tě maj plný zuby.“

http://www.facebook.com/alena.blog/