Vítejte v mojí hlavě-část první

Ahoj, lidi o mně často říkají, že jsem blázen, psychopat a víte co, mají pravdu. Ovšem nic není nikdy jen tak pro nic za nic. Za vším stojí nějaký příběh. Takže se pohodlně usaďte. Cesta právě za

Ahoj, lidi o mně často říkají, že jsem blázen, psychopat a víte co, mají pravdu. Ovšem nic není nikdy jen tak pro nic za nic. Za vším stojí nějaký příběh. Ten můj je poměrně dlouhý, místy komplikovaný a pro mnohé může být možná i nepochopitelný. Bohužel, já so ho nevymyslela. Psal ho spolu se mnou sám život. Můžete se proto na beton spolehnout, že je psaný s opravdovým zápalem založeným na opravdových prožitcích. Postupně se vám pokusím objasnit, jak jsem se od malé vcelku normální holky, která měla plnou hlavu nejrůznějších divokých nápadů a toužila hlavně po dobrodružství. Holky, která byla sice trochu neohrabaná, avšak plná elánu dostala až k diagnóze porucha osobnosti. O mé cestě od bezstarostného dítěte, přes ustrašenou hromádku neštěstí až po odhodlanou bojovnici, kterou rozčílí každá prkotina. Chci vám vyprávět o tom, co mě za mých dosavadních ani ne třicet let života nejvíce ovlivnilo a zformovalo do současné podoby. Dostaneme se mimo jiné také k mým zkušenostem se školou lidmi a především k tomu, jak vlastně vnímám svět okolo sebe. Takže se pohodlně usaďte. Cesta právě začíná. Vítejte v mojí hlavě.

Celé to začalo už od útlého dětství (jak jinak), už si skoro ani nepamatuji dobu, kdy bylo všechno v  pořádku. Jestli vůbec někdy bylo.  V hlavě se mi však stále přehrávají barvité vzpomínky, jako by to byl nějaký film. Nějaký hodně divný a nepovedený film. Neustálé hádky rodičů, které jsem slýchávala nejenom přes dveře, ale často byla jejich přímým svědkem. Ba dokonce, jsem do nich byla rovnou vtahována mými vlastními rodiči.  Ti lidé,  kteří mě měli vychovávat, chránit a  být mi vzorem, se mě vzájemně snažili štvát jeden proti druhému. Občas se mnou manipulovali jako s nějakou loutkou. Často se do toho vmísila i tátova tchyně (babičkou ji nazývám jen velmi nerada, protože pro mě nikdy babičkou nebyla). Myslím, že mě nikdy neměla příliš ráda. Nesnášela tátu a já byla jeho jediná dcera, která se mu v hodně věcech podobala. Bydlela s námi v jedné domácnosti a to je často znamení problému.

Táta v  té době hodně pil a neustále vyhrožoval, že ty dvě (jí i moji mámu) jednou zabije, že je mu to už všechno jedno. Občasné strkanice, možná že i facky, ale to si nejsem už jistá, nebyly vůbec nic neobvyklého. Kopání do dveří a všeho okolo, rozbíjení věcí bylo téměř na denním pořádku. Táta neustále demonstroval odchod od rodiny. Pokaždé si sbalil všechny své věci a odnesl je do auta. Poté vždy nějakou dobu seděl v garáži za neustálého křiku mojí matky a mého usedavého pláče. Asi vás to nepřekvapuje, že i přes to všechno jsem hrozně brečela, protože on mi byl vždy nejbližší, i když byl v opilosti na mě dost hnusnej a dost mi někdy i nadával a ponižoval mě. Stejně jsem ho milovala. Byla jsem prostě taková ta „tatínkova holčička“. Matka zase pro změnu předváděla nejrůznější hysterické výlevy jako například schovávání otcových věcí, oblečení, klíčů, prohledávání jeho skříňky a kapes (později prohledávala věci i mně, vlastně to dělá dodnes).Nikdy s tím nepřestala a pořád ve mně vidí malé miminko, které je potřeba hlídat. Dokonce stále používá zdrobněliny pokaždé, když se mnou mluví. Nikdy už mě asi nebude vnímat jako rovnocenného člověka. Ač mě z toho všeho neustále sžíral strach a úzkost, tak mi někdy dokonce chybělo, když se naši nehádali, jak jsem na to byla už navyklá. Považovala jsem to tenkrát už za takovou normu, nemám příliš ráda, když se věci zničehonic mění. Odjakživa jsem byla ráda, když jsou věci tak, jak je zvykem.  Bylo to pro mě možná i něco jako adrenalinový sport či droga. 

Neměla jsem žádné kamarády a cítila se hrozně sama. Pár dětí ze sousedství toho využilo a rozhodly se se mnou „uzavírat obchod“. Na oplátku za to, že se se mnou třeba na půl hodiny budou bavit, si ode mě braly moje hračky, které si buďto nechaly, nebo je přímo přede mnou hodily na silnici, kde je rozjelo auto. Rvalo mi to srdce, ale přesto  jsem byla ochotná na toto přistoupit. Nikdo se se mnou nechtěl hrát, byla jsem prostě jiná. To mě postupně přimělo k tomu, že jsem si ve své hlavě začala vytvářet fiktivní svět.

Postupně jsem se díky své fantazii proměnila v dívku jménem Adéla. Byla  o něco menší a silnější než já (každý v mém okolí mi totiž neustále vytýkal, že jsem moc hubená), Měla husté zlatavé blond vlasy po ramena, zelené oči, lehce hranatý obličej, špičatou bradu a výraznou pihu na tváři. Tato dívka byla naprosto dokonalá. Dobře se učila, všichni ji neustále chválili. Měla výbornou kondici, vyhrávala všechny běžecké závody a své rodiče poslouchala na slovo. Všichni ji měli rádi. Měla jen jedinou vadu. Neexistovala. Tato dívka, ač časem možná změnila podobu a přizpůsobila se mým aktuálním preferencím, se mnou „žila“ po mnoho let. Samozřejmě to ne vždy bylo žádoucí. Například ve škole mi doslova znemožňovala jakékoliv větší soustředění. Pokud si člověk krátí dlouhou chvíli čtením časopisů, stačí mu je prostě sebrat a je po problému. Ale dostaňte jako učitel někomu z hlavy fiktivní postavu, která ho zcela ovládá a o které navíc ani nevíte. To prostě nejde. Díky tomu jsem také během svého života postrádala veškerou motivaci. Je to přeci tak snadné. Stačí jenom pomyslet a ve vteřině můžete být, kýmkoliv chcete. Dokonce jsem nějaký čas byla i dcerou své třídní učitelky. Nejzajímavější na tom je, že jsem ji vůbec neměla ráda. Podobné, ač mnohem slabší představy mě provází dodnes.

Jako malá jsem měla tu schopnost, že jsem prostě zavřela oči a viděla přímo před sebou jakýkoliv obraz, na který jsem jen pomyslela. Jak však roky ubíhaly, mé imaginární vidění se začínalo pomalu rozpadat. Roztřišťovalo se na stále menší a menší kousky, až nakonec zmizelo docela. Teď když zavřu oči, tak před sebou vidím už jenom tmu.  Později jsem si proto pomáhala tím, že jsem si dané věci kreslila nebo si prostě prohlížela časopisy a představovala jsem se v nich. Svůj vnitřní svět jsem prostě nechtěla za žádnou cenu opustit. Ale teď zase na chvíli zpět do tvrdé reality.

https://www.facebook.com/alena.blog/