Mrtví ptáci nelétají

Petr byl vojenský pilot, který nadevše miloval svou práci, svoji ženu Marii a dvouletého synka Mirka. Jeho manželství však procházelo poslední dobou krizí. Jeho žena si neustále na něco stěžovala. Převážně mu vyčítala, že tráví příliš málo času s rodinou. On je i sebe ale musí přeci nějak živit. Pokoušel se jí to vysvětlit, marně. Poslední dobou se mu zdálo, že svoji ženě stále více přestává rozumět.

Bylo pět hodin ráno a Petra z jeho přemítání probral budík, který se nahlas rozezněl. Pohlédl vedle sebe, na svoji milovanou Marii. Místo na posteli bylo ovšem prázdné. Pomalu se zvedl, protřel si oči a odešel do koupelny. Když se vracel, zaslechl z kuchyně tichý nářek. Vešel dovnitř a tam spatřil svoji ženu. Seděla u stolu a usedavě plakala. „Marie! Proboha co se ti stalo?“, vykřikl chvějícím se hlasem. Nic. Zeptal se znovu. Opět žádná odpověď. Asi se na mě stále zlobí, pomyslel si v duchu. Rychle se oblékl, vyšel ven a nasedl na tramvaj, která ho vždy odvážela za jeho posádkou. Bydleli jen pár zastávek od letiště. Měl celkem zpoždění, proto zamířil rovnou k hangáru, kde na něj čekalo jeho letadlo.

Usedl do kokpitu a pokoušel se nahodit motory. Stroj ale nereagoval. Zkusil to znovu, opět nic. Rozhodl se vystoupit a jít se na chvíli projít. S čistou hlavou se přeci mnohem líp myslí. Poslední dobou se cítil hrozně unavený, skoro bez života. Obešel si pár koleček v naději, že mu to nějak pomůže. Vzduch venku mu však připadal neobvykle těžký, skoro až dusivý. Usoudil, že toto mu příliš nepomáhá. Zamířil tedy zpět k hangáru.

Pomalu vešel dovnitř. Po letounu však ani stopy. Kam se sakra poděl? Jak může něco. Co váží několik tun, jen tak zmizet? Rozhlédl se okolo sebe. Najednou spatřil na zemi v prachu ležet nějaké noviny. Ty tu předtím byly? Ptal se sám sebe. Pomalu je zvedl do rukou, které mu rázem začaly podivně brnět. Pomalu přečetl titulek na hlavní straně. Bylo tam: „Tragická nehoda pilota, která se přihodila včera během cvičného letu“.  Pocítil najednou nesnesitelný chlad. Celé tělo se mu chvělo. Jeho oči rychle sklouzávaly z jednoho řádku na druhý. „Proboha, vždyť to byl přeci můj let!“ téměř přitom vykřikl. Upustil noviny na zem.  Začala se mu točit hlava. Pohlédl na své ruce, žádné však neviděl. Zatmělo se mu před očima a on spadl na zem. Hlavou dopadl přesně k místu, kde před pár desítkami sekund upustil ony noviny. Žádné tam však nebyly. Na betonové zemi byl ovšem krvavě rudou křídou napsán krátký vzkaz: „Mrtví ptáci také nelétají.“

http://www.facebook.com/alena.blog/