Jaké je to podlehnout psychopatovi?

Nedokázala jsem mu už ani odporovat. Už jsem to vzdala. Dříve jsem se s ním i hádala,  nyní jsem měla strach i jen říct svůj názor. „Nikoho ty tvoje řeči nezajímají. Nikdo na tebe není zvědavý,“ Kde je člověk, kterého jsem znala?

Je pozdě večer a já sedím a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co se sakra za tu poslední roky dělo. Jak jen jsem mohla být, tak hloupá? Jak jsem si mohla za celých deset let nevšimnout, že člověk, kterého jsem měla tak ráda, je úplně někdo jiný? Jak mě mohl takhle ublížit? Jak jsem se sebou mohla nechat takhle manipulovat? Byl to můj jediný opravdový přítel, vždy mně pomáhal a přijel pro mě, když jsem ho potřebovala. Byla jsem téměř ještě dítě, když jsem se s ním poprvé poznala. Měl ke mně tenkrát takový skoro otcovský vztah. Kam se poděl ten člověk, kterého si pamatuji? Co se sakra stalo? Myslím, že jsem si toho začínala všímat někdy před dvěma lety. Začalo to nenápadně, milá slova občas výjimečně proložená nějakou narážkou, která mě zaskočila. Vyhovovalo mi to tak, jak to bylo, on však chtěl víc.

Vše se tenkrát zdálo být naprosto v pořádku. On byl starší muž, který se mi tehdy nabídl, že mě bude učit hrát tenis. Postupem času jsem se ním začala bavit stále častěji. Navzdor tomu, že to byl ředitel místní školy a já k němu měla možná i trochu respekt, mohla jsem se s ním bavit úplně o všem. Vždy když jsem měla doma nějaký problém nebo jsem byla v průšvihu, mohla jsem mu zavolat. Vždy tu byl pro mě jako můj druhý táta. Důvěřovala jsem mu. To jsem ovšem ještě netušila, že mám tu čest s psychopatem.

 Moc dobře si vybavuji ten večer, který vše změnil. Vyměňovali jsme si SMS zprávy. Nic zvláštního. nicméně již asi po třech zprávách mi najednou můj dlouholetý kamarád poslal do té doby naprosto nečekanou SMS. „Ali, nevadilo by ti mi poslat nějakou lechtivou fotku. Jsi opravdu nádherná žena a já bych toužil mít u sebe nějaký intimní kus z tebe.“ Byla jsem zaskočená. Tenhle  člověk, kterého znám roky  a chce moje fotky? Moc se mi do toho nechtělo. „Žádnou fotku zrovna nemám, možná příště.“ Snažila jsem se vymluvit. On se ale zničehonic odmlčel, nepsal, nereagoval. To ve mně vyvolalo strach a pochybnosti. Asi po necelé hodině, kdy mě naprosto ignoroval, jsem dostala nápad. „Dobře, ale ty první.“ Napsala jsem mu. Byla jsem si tenkrát téměř jistá, že z toho nakonec vycouvá. Ne, tohle přeci neudělá. Ředitel základní školy by přeci nic takového neudělal. Snad během minuty mi však přišly dvě fotografie. Byla jsem v pasti. Nebylo cesty zpět. „Já jsem ti fotky poslal a ty nic, to není fér,“ popoháněl mě. Chvíli jsem ještě váhala. „Vážně by to ale bylo hnusný, vylákat z něj fotky a pak z toho vycouvat.“ Po nějaké době jsem teda nakonec vzala do ruky mobil a vyfotila se.  „Bože, ty jsi krásná. Jsi nekrásnější žena, jakou jsem kdy viděl, nemohu se na tebe přestat vynadívat.“ Zahrnoval mě lichotkami. Nic podobného jsem ještě nikdy předtím nezažila. Začalo se mi to najednou docela líbit.

Od té doby jsme si spolu psali téměř každý večer. On mi pokaždé říkal, jak výjimečný člověk v jeho životě jsem, jak neskutečně mě potřebuje a jak je rád, že mě konečně potkal. „Jsem moc rád, že jsi,“ „Myslím na tebe.“ „Miluji tě.“ „Děkuji, že jsi,“ psal mi každý večer. Cítila jsem se s ním moc hezky. Konečně tu byl někdo, kdo mě opravdu miluje a kdo mi rozumí. Již dříve před lety jsem u něj vždy cítila pocit bezpečí a opory. Jak, když mi bylo vážně blbě, tak pro mě vždy přijel a poté jsem spolu nocí uháněly autem. Vždy mi u toho vyprávěl své historky. Fascinovalo mě. Kolik toho prožil. Jeho hlas mě vždy dokázal uklidnit. Bylo na něm něco zvláštního. Něco mě k němu neustále táhlo, ale nedokážu popsat co.

Uběhly zhruba dva týdny od té zvláštní SMS konverzace, když mě konečně navštívil. Dlouho jsme se neviděli. Nevěděla jsem, co od toho čekat. Jen jsem ho hrozně moc chtěla zase vidět. Navrhl, že spolu zajdeme do sokolovny. Bylo už asi kolem půlnoci. Když jsme dorazili na místo. Vyšli jsme spolu po schodech do jeho kanceláře. Byla to vcelku prostorná místnost s velkými okny vybavená starým nábytkem a vystavenou sokolskou uniformou. Po celou dobu se nervózně ohlížel, jestli náhodou někdo není poblíž. Trval na tom, abychom raději vůbec nerozsvěceli světlo. Bylo to uprostřed léta a místnost byla plná horkého těžkého vzduchu, bylo tam takové zvláštní dusno. Chvíli jsem se rozhlížela. On mezitím sáhl do skříně a vytáhl z ní spacák. Přišlo mi trochu zvláštní, že má ve skříni schovaný spacák, když tam dle jeho slov nikdy nepřespával. Nevěnovala jsem tomu však příliš pozornosti. Leželi jsme vedle sebe on mě zahrnoval lichotkami. „Jsi naprosto jedinečná žena. Moc mě mrzí, že jsem tě nepotkal už dávno,“ Milovali jsme se. Pro mě to bylo tenkrát poprvé. Cítila jsem se při tom tak zvláštně, měla jsem trochu strach, zároveň jsem se s ním ale cítila bezpečně. Znám ho přeci tak dlouho. Nepochybovala jsem, byla jsem mu naprosto oddaná. I když jsem cítila bolest a v jednu chvíli jsem chtěla přestat, dokonce jsem se ho i pokusila odtlačit. On mi ale řekl, že teď už nemůžu přestat, musí to dokončit. Přes to to vše to bylo neskutečně krásné. Alespoň jsem to tehdy tak cítila.

Druhý den mi zavolal. Mluvily jsem spolu docela dost dlouho. Mezi dalšími lichotkami mi však řekl něco, co mě zarazilo. „Zkusila jsi si najít na internetu nějaké pornostránky? Zkus se na ně podívat a určitě tam najdeš spoustu inspirace, jak svoje milování zlepšit. Zatím to s tebou za moc nestojí, protože se to teprve učíš. Když se ale mnou necháš vést a budeš dělat, co ti říkám, udělám z tebe nejlepší milovnici. Máš na to všechny předpoklady.“ Bylo mi to dost nepříjemné. Protože jsem ho ale nechtěla ztratit, tak jsem se to snažila vytěsnit. Nikdy předtím jsem žádný podobný vztah neměla. Nechtěla jsem ho naštvat, nechtěla jsem se hádat.

Přes to vše mi s ním ale bylo moc hezky. Pokaždé jsem se nemohla dočkat, až ho zase uvidím. On však měl neustále plno práce a pořád potřeboval něco řešit. Moc často jsme se proto nevídali. Ubíjelo mě to. Neustále čekat doma, kdy si na mě udělá čas, někdy dokonce i dva týdny. Pokaždé mi pak zavolal, že mu náhodou vyšel čas a je na cestě ke mně. Neustále jsem proto visela na telefonu a čekala, kdy zavolá. Bála jsem se se si cokoliv naplánovat, protože by to znamenalo, že bych mohla prošvihnout chvíli, kdy bude mít ve svém nabitém programu náhodou čas. To by znamenalo čekat další dlouhé dny. „Kéž by bylo možné, kdyby za mnou také někdy přijel, když chci já. Nebo kdyby alespoň dal vědět pár hodin předem.“ Tahle neustálá nejistota mě ničila.  Zkoušela jsem si s ním o tom promluvit, ale marně. „Jestli se ti to nelíbí, tak si běž. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat, nikdo,“ odsekl mi. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem ho opustit.

On vůbec moc dobře věděl, jak si podmanit lidi okolo sebe. Měl prostě talent. Vybavuji si jeden takový zvláštní zážitek. Jeli jsem spolu autem a zastavila nás policie.

On naprosto sebevědomě vystoupil obrátil se na policisty a řekl.

„Dobrý večer, víte, že jste právě zastavili krajského zastupitele?“

„Jak to, že jste mě nepoznal? Já se už dlouho snažím na zastupitelstvu pro vás vybojovat lepší platy. Vy chlapi si to zasloužíte.“

Je to skoro až k neuvěření ale během krátké chvíle mu oba policisté doslova zobali z ruky.

Často jsem se sama divila, jak mě dokázal pokaždé, tak zblbnout, ty jeho povídačky byly přitom docela dost primitivní a často v nich byly značné logické mezery. Jako, kdyby mě něčím omámil a já se to pokaždé snažila vytěsnit. Možná jsem ani nechtěla znát pravdu. Nechtěla jsem ztratit tu iluzi. Možná to bylo jeho sebevědomí, co mi tak imponovalo a možná to bylo právě to špatné na něm. Byl večer a my jsme spolu opět seděli v autě. Vyprávěl mi zrovna, že během dne někde něco čistil nožem. „Podívej, jaký mám nůž, ten mám z mise. Zabíjel jsem tam ty hajzly.“ Zaujalo mě to a chtěla jsem vědět víc. On začal vyprávět.

„To bylo, když jsem byl na misi na Balkáně, měl jsem pochytat ty hajzly a dopravit je k soudu. Když jsem ale uviděl ty masový hroby, kde byly i děti, tak se ve mně něco hnulo. Tak jsem se pasoval do role soudce. Měl jsem s sebou seznam s jejich fotkami. Pokaždé, když jsem někoho dostal, tak jsem si ho odškrtnul. Každý večer jsem si je vždy odškrtal a šel spát. Když jsem odjížděl, měl jsem všechny fotky přeškrtaný. Pochopitelně, že po mně šli, dokonce na mě vypsali odměnu pět milionů dolarů pro toho, kdo mě zabije. To bych se radši zastřelil sám, ale nedostali mě. Měnil jsem neustále auta a vyráběl si falešné SPZ, to je zmátlo. Jednou mě málem dostali, ale já jsem si přivolal vrtulník a unikl jim.“

Kdokoliv jiný by se mu asi za takovou historku vysmál, nebo od něho okamžitě utekl. Mě však po tomhle přitahoval ještě víc než kdy předtím.

…

Uběhlo pár měsíců a já stále přemýšlela, jak bychom se mohli vidět víc. Nakonec tomu dopomohla náhoda. Prohlížela jsem si e-maily a našla jsem nabídku krátkodobé brigády v Náchodě. Ačkoliv jsem měla obavy, protože jsem nebyla zvyklá cestovat do jiného města a dělá mi to problémy, díky němu jsem našla odvahu. Budu tam přeci s ním, pomyslela jsem si. Zavolala jsem mu a řekla mu o svém návrhu, nadšeně souhlasil. Vybrala jsem tedy útulný penzion a pronajala pokoj pro dva. Ještě jsem se s ním domluvila na detailech, zařídila vše potřebné a vydala se na cestu. Večer, kdy jsme byli domluvení, že dorazí, jsem se došla ještě osprchovat. Neřekl mi přesně, kdy dorazí, ale čekala jsem ho o něco déle. Telefon jsem bohužel nechala položený na posteli. Když jsem vyšla ze sprchy a letmo pohlédla na displej, vylekala jsem se.  Měla jsem tam tři zmeškané hovory, všechny asi v průběhu jedné nebo dvou minut. Zkoušela jsem volat zpět, už to ale nezvedal. Od posledního zmeškaného hovoru přitom uběhlo jenom něco přes deset minut. Dostala jsem strach. Hlavou mi probíhali nejrůznější myšlenky, co se asi mohlo stát. Co když se mu něco stalo? Měla jsem o něj strach.  Neustále jsem si kontrolovala telefon, ale neozýval se. Zhruba po hodině a půl strachování a nejistoty mi přišla SMS. „Tak jsem tam stál před penzionem jak blbec a nikdo mi ani nebral telefon. Fakt díky.“ V tu chvíli se mě zmocnil pocit šíleného vzteku a zároveň smutku. Byla jsem naštvaná na něj i sama na sebe, že jsem kvůli jedný blbý sprše zmeškala po dlouhé době jedinou možnost, kdy jsme mohli být spolu. Chtěla jsem mu zavolat zpět a vysvětlit to, on si však zablokoval moje číslo. Tehdy jsem probrečela celou noc. Z brigády jsem se raději omluvila, byla jsem ráda, že jsem to zvládla odřídit domů. (On mi to pochopitelně následně vyčetl. Jak hrozně nezodpovědná jsem.) Druhý den ráno jsem poprvé vážně začala přemýšlet o našem vztahu. Má tohle vůbec ještě cenu? Byla jsem si v jednu chvíli téměř jistá, že od něj odejdu. Uběhlo několik dalších dlouhých hodin, když mi konečně napsal zprávu. „To bylo nedorozumění, promiň. Myslel jsem, že mě nechceš vidět.“  Byla jsem čím dál tím víc zmatená.

„Dobře, asi to bylo vážně nedorozumění, moje chyba,“ řekla jsem si sama pro sebe. „Příště si raději alespoň zapnu zvuk.“ I když jsem věřila, že jsme si to spolu tenkrát vyjasnili a něco podobného se již nebude opakovat, raději jsem si od té doby pravidelně kontrolovala telefon. Vždy jsem se snažila odpovědět co nejrychleji a cítila se provinile, když se mi to nepodařilo.

On si však s podobnými věcmi hlavu nelámal. Klidně se i několik dní neozýval a přišlo mu to jako samozřejmost. Jednou, bylo to den před Štědrým dnem, jsme byli domluveni, že spolu oslavíme Vánoce. Domluvili jsem se spolu na konkrétním čase, kdy dorazí. Tak jsem čekala. Měla jsem pro něj připravený dárek a chtěla jsem, abychom si spolu užili hezký večer. Čas ubíhal a on nikde. Zkoušela jsem mu psát, ale neodpovídal. Telefon taky nezvedal. Tížila mě hrozná nejistota. Asi o dvě hodiny později mi napsal SMS. "Už jsem na cestě." Promiň, hrozně jsme se pohádali s matkou mých dětí," řekl mi, když dorazil. "Ona chtěla, abych byl na Vánoce s nimi, po tom všem, co mi udělala." Ukazoval mi SMS zprávy, které si poslali. Všimla jsem si, že má na ruce ortézu. "Co se ti stalo," zeptala jsem se. "U nás ve škole si na mě dovoloval jeden cikán z devítky, tak jsem mu dal za vyučenou. Jak jsem ho praštil, tak jsem si přitom narazil ruku. Raději jsem si to nechal ošetřit." "Nebudeš z toho mít průšvih," zeptala jsem se. "Ne, neboj, ten si stěžovat nebude." Po nějakém čase jsem si na tuhle událost znovu vzpomněla. Opravdu tehdy zmlátil deváťáka?

Na svých dětech ale lpěl, trénoval je každý den asi čtyři hodiny. Chtěl z nich mít úspěšné tenisty, Vždy, když jsem se ho ptala, co dělá, odpověděl mi, že je s dětmi. "Snažím se vést děti k tomu, aby se o tebe jednou, až budeš stará a já tady postarali. Máš skvělou příležitost mít ve stáří někoho, kdo ti pomůže, tak si to nepokaž." Namísto vděku mě tohle ale dost vytočilo. Vážně s takovou jistotou počítá, že nikdy v životě nebudu mít rodinu, ani nikoho jiného a budou se o mě muset starat jeho děti? Mají přeci svoji matku.

…

Uplynul nějaký čas a opět jsme poslu trávili večer. Než jsme se rozloučili, chvíli jsme si ještě povídali. On se mi tenkrát svěřil. „Někdy přemýšlím o tom, že bych se nejraději zastřelil, nic se mi poslední dobou nedaří.“ Mávla jsem nad tím rukou. Takhle on občas mluví. Druhý den jsem mu zkoušela volat, nezvedal to. Asi zrovna nemá čas“, řekla jsem si a odložila telefon. Byla jsem zvyklá, že mi někdy odpovídá po delší době. Asi po hodině jsem telefon znovu zkontrolovala, pořád žádná odpověď. Začala jsem být už trochu nervózní. Zhruba po další hodině už jsem začínala mít docela strach. Pak jsem si vybavila náš předcházející rozhovor. Vzpomněla jsem si, jak mi říkal o tom, žer má doma čtyři pistole. Začala se mě zmocňovat panika. Věděla jsem, že musím něco dělat, ale nevěděla jsem co. Mohl být kdekoliv. „Mám volat policii?“ pomyslela jsem si. Pak jsem tuhle myšlenku ale raději zavrhla. Beztak zase přeháněl jako vždy. Tak jsem tam jen seděla a doufala, že bude v pořádku. Po pár hodinách mi konečně přišla odpověď. „Měl jsem moc práce. Jsi hodná, že jsi si o mě dělala starost.“ Ulevilo se mi.

Po nějaké době jsem si na to už zvykla. Už mi nedělalo starosti, že mi několik hodin neodepisuje. Jednou se dokonce neozýval celé tři dny. „Měl jsem moc práce, musel jsem něco řešit.“ Řekl mi. „Vážně jsi si za celé tři dny nenašel pár vteřin na to mi odespat?“ Nahlas jsem to ale raději neřekla.  Někdy mi skoro připadalo, jako kdyby ho někdo vyměnil. Snažila jsem se v něm marně najít toho starostlivého přítele, kterého jsem si pamatovala.  Každá SMS od něj mi připadala, jako kdyby jí psal někdo jiný. „Co děláš? Jakpak se má tvoje Kačenka?“

Jeho však stále přivádělo k šílenství, pokud jsem mu hned neodepisovala. Jednou jsem byla unavená a musela jsem druhý den brzy vstávat, tak jsem šla spát dřív. Asi o půl jedné mě probudila SMS. Nadšeně jsem popadla telefon, protože jsem si myslela, že mi píše něco hezkého. Stálo tam. „Budu blokovat tvé číslo, když neumíš odpovídat.“ Polekala jsem se. Co se sakra stalo? Otevřela jsem konverzaci, a zjistila, že tam mám ještě několik SMS.

„Co děláš?“

„Odpověz, kurva, když ti píšu.“

„Seru na tebe, když neumíš komunikovat.“

Byla jsem ještě dost rozespalá a zároveň trochu v šoku, a tak mi ujely nervy. „Spím, debile, ráno v pět vsávám,“ odepsala jsem mu. Komu říkáš debile, ty pičo vyjebaná. To si vážně přehnala. Tohle si k mně nebudeš dovolovat. Následně si mě opět zablokoval. Tu noc jsem už neusnula.

Druhý den ráno jsem jela do školy a měla jsem cestu okolo. Rozhodla jsem se proto, že se u něho zastavím. Normálně bych to asi nedělala, ale jela jsem okolo a potřebovala jsem s ním mluvit. Chtěla jsem mu to jen vysvětlit. Zazvonila jsem na zvonek a čekala. Chvíli to trvalo, ale po nějaké době se konečně objevil. “Co tu sakra děláš? Tady nemáš vůbec co dělat, co kdyby tě někdo viděl.“

Byla jsem už totálně vyřízená. Ještě ten den jsem ze školy poprvé zavolala na linku důvěry. Potřebovala jsem to s někým probrat. Ten den jsem si pak ještě dlouho v hlavě srovnávala myšlenky. Večer jsem však sebrala odvahu vzala telefon a vytočila jeho číslo. Trvalo dlouho, než mě vůbec pustil ke slovu. Několik minut na mě bez přestání chrlil výčitky o tom, že jsem se bez dovolení objevila před jeho domem. „To mám za to, že jsem, s tebou sdílel svoje soukromí a řekl ti, kde bydlím. Neměl jsem tě sem vůbec brát. Vedle je dům a ti lidí tě určitě slyšeli. Teď mám kvůli tobě před nimi ostudu. Už ti nikdy nic neřeknu.“

Konečně jsem mohla promluvit.

„Promiň, ale thole nemá cenu, je konec,“ vykoktala jsem ze sebe.

 „Tak ty mi dáváš kopačky. Fajn.“

Byla jsem tenkrát rozhodnutá, že už se k němu nevrátím. Asi po dvou měsících, zrovna když mi nebylo moc dobře, mi na mobilu zasvítila SMS. „Halo, žiješ. Stýská se mi po tobě.“ Něco se ve mně v tu chvíli pohnulo. Uvědomila si, jak moc ho ve skutečnosti potřebuji. Jak moc je v mém životě důležitý. Tak to celé začalo nanovo.

Blokování se postupně stalo normu. Zároveň mě však nadále pravidelně zahrnoval lichotkami o tom, jak jsem neskutečně krásná a dokonalá. „Víš přeci, že jsem si tvoje číslo pokaždé po dvou dnech odblokoval. Jsem jediná jistota ve tvém životě. Můžeš se spolehnout, že i když mi po letech zavoláš vždy tu pro tebe budu. Já s tebou počítám do konce svého života.“ Ujišťoval mě Trochu mě to uklidnilo. V hloubi duše mě však sžíral strach, že ho ztratím a zůstanu už navždy sama. Pokaždé, když jsem se někým začala bavit, tak jsem se od něj dozvěděla, že mě dotyčný měl pomlouvat a vysmívat se mi. Začala jsem se proto ostatních raději stranit. Nevěděla jsem, komu mám věřit. „Nikdo s tebou nechce nic mít. Jenom já jsem takový dobrák, že ti neustále pomáhám a zastávám se tě,“ říkal mi občas. Jindy mi zase opakoval, jaké mám neskutečné štěstí, že zrovna já jsem dokázala získat chlapa jako je on.

 „Vidíš, všichni si o tobě mysleli, jak za nic nestojíš a že jsi hloupá a chtěli tě dát na zvláštní školu a ty tady přitom sbalíš ředitele.“, opakoval mi pravidelně.

Vlastně mi připadalo, že toho máme docela dost společného. I on měl hodně nepřátel. Neustále mi říkal, jak se ho každou chvíli někdo snaží zničit, protože mu závidí jeho úspěch. Jak u někdo kdysi propíchal pneumatiky u auta. Už když jsme se poprvé poznali, tak mi vyprávěl, jak ho jeho nevlastní otec, který měl problémy s alkoholem bil, jak seš cítil osamělý a nechtěný.  O tom, jak se jednou pokusil zabít i jeho matku. Jak raději trávil čas na ulici. Věděla jsem jaké to je, když člověku nikdo nerozumí. Byla jsem přesvědčená, že u rozumím a on mně. Proto tu přeci byl vždy pro mě. Věděl, jaké to je. Jaké to je být jiný, být sám proti všem. Teď jsme v tom byli společně, společně proti všem. Vždy chtěla pro něj být dobrou partnerkou a být mu oporou. Pokaždé jsem selhala. Při každém konfliktu, mi nakonec ujely nervy a řekla jsem nebo udělala něco špatného. To mi pak vyčítal ještě hodně dlouho, někdy už napořád. Někdy jsem si připadala, jako kdyby testoval, co vydržím. (Ať už to bylo třeba to, že se neozýval nebo mi zavolal v půl dvanácté večer, že se se mnou chce v sedm ráno sejít. Když jsem odmítla, byla jsem já ta špatná.) Vždy mě dokázal dohnat na pokraj psychických sil. Pokud mi ujely nervy, vždy mi vyčítal, jaký je magor a že nikdo jiný by to s ní nevydržel.

Já jsem byla jen ten outsider, na kterého všichni koukají skrz prsty, nebo jsem se tak alespoň tak cítila. On byl ten, který se mnou má trpělivost.

„Dost lidí mi o tobě ve městě říkalo, jaký jsi psychopat. Varovali mě před tebou. Včera jsem se bavil s tvojí bývalou učitelkou a nemluvila o tobě vůbec hezky. Také tvůj bývalý ředitel ze školy mi o tobě napovídal docela dost věcí.“ „Včera jsem se bavil s jednou tvojí známou a ta mě před tebou varovala. Říkala o tobě, že jsi divná a ať si na tebe dám pozor. Nicméně jsem se tě před ní zastal.Řekl jsem jí, ať je zticha, že já na tebe dám pozor a ona se nemusí vůbec o nic zajímat.“

„To přeci není pravda, bavili jsme se spolu nedávno a nic takového mi nikdy nenaznačila!“ ohradila jsem se šokovaně.

„Neřekla ti to, protože se tě bojí. Psychopatovi jako ty nebude přeci nikdo nic říkat.Ještě bys jí pobodala nožem.“

 „Bavil jsem se o tobě s paní primářkou z psychiatrie a ta mi řekla, že je to na okamžitou hospitalizaci a chtěla znát tvé jméno, aby to mohla okamžitě začít řešit. Ale neboj, neřekl jsem jí ho. řekl jsem jí, že si s to s tebou vyříkám sám, řekl mi když jsem kdysi v okolí zmínila, jak se ke mně chová.

Byla jsem naprosto v šoku a zmatená. Lidé, o kterých jsem si doposud myslela, že jim můžu věřit, o mně říkali takové věci.

„Ne to není pravda, určitě si vymýšlí. Ale co když ne? Se všemi těmi lidmi, o kterých mluvil, se zná, určitě se spolu bavili. On má vůbec hodně kontaktů. Neustále mi vyprávěl, jak se zná se spoustou doktorů. Často mi říkalo věcech, které se údajně dočetl z mojí zdravotní dokumentace. Jak se k nim sakra dostal? Nebo jsem mu snad někdy něco podobného   o sobě říkala? Nevzpomínám si. Mezi řečí mu ti jeho známí mohli říct cokoliv. Dostala jsem strach, vlastně ho mám pořád. Pořád semi to vrací. Od té doby jsem se navíc začala cítit ještě víc izolovaná. Teď už nemůžu věřit nikomu. Nebo jsem vážně blázen? Často mi tvrdil, že bych si měla zařídit plný invalidní důchod, protože jsem vážně nemocná. Že mě nikdy nikdo nezaměstná, protože kvůli své obrně na lidi působím divně a nikdo mě nebude chtít.

„Neboj, já tě beru takovou, jaká jsi. Ti hlupáci, co se ti tu v Bělohradě neustále posmívají, nemají tušení, jaká jsi ve skutečnosti.“

Až doteď jsem si vůbec nevšímala toho, že by se mi ostatní nějak posmívali.

…

Byl už zase večer, když mi na mobilu zasvítila SMS.

„Co děláš?“ zeptal se.

 „Nic zvláštního, jsem doma.“

 „To bych se za tebou mohl stavit.“

 „Jasně, budu moc ráda.“

„Nemáš náhodou svoje dny?“

 „Vážně? Vážně bys mě jinak nechtěl vidět?“

 „Promiň, že jsem se zeptal. Nechci, abychom měli nějaké představy a pak se hádali.“

„Jen mě mrzí, že mě nechceš pro to, kdo jsem.“

 „V pohodě. Přešla mě chuť na všechno.  Kdybys po mně opravdu toužila, nebudeš se mě takhle ptát. Příště napiš, až mě budeš chtít vidět.“

Bylo mi skoro do breku. Po dlouhé době jsem mohla být s ním a takhle to pokazím. Cítila jsem hrozný vztek a bezmoc. „Přeci nejsem jeho hračka?“ opakovala jsem si. „Kdyby mě měl rád, bude mě chtít vidět pokaždé. Ale určitě má za sebou těžký den a já jsem na něj ještě nepříjemná. Měla jsem se ovládnout,“ praly se ve mně myšlenky. Cítila jsem se pořád hůř a připadala si naprosto k ničemu. „On se určitě těšil na příjemně strávený večer a já mu to takhle pokazím.“

Už jednou jsem to před ním zatajila, proto se teď raději zeptal. Bála jsem se tenkrát, že za mnou kvůli tomu nepřijede, jako to udělal, když jsem mu to řekla poprvé. Tenkrát se ještě vymluvil, že mu do toho něco přišlo. Teď už to řekl narovinu. Tak strašně jsem chtěla být lepší, lepší než jeho ostatní ženy, které ho prý jen využívaly. Doufala jsem, že já budu lepší. Selhala jsem.

Nemohla jsem se ani divit, že se za mě stydí. Nikdy by nedopustil, aby se o našem vztahu někdo dozvěděl. Možná mě tím chtěl jen chránit. Možná to tak bylo lepší pro oba. Často jsem snila o tom, že spolu půjdeme ven jako normální pár. Půjdeme se třeba jen tak projít, nebo si zajezdit na kole. Toho jsem se nikdy nedočkala. Párkrát jsem mu to zkoušela opatrně říct. Pokaždé mi však vynadal. „Kurva, neustále musí být po tvém a když ne, jsi naštvaná. Všechno se musí řídit jen podle tebe. Nechceš mě, protože tě nepřitahuju. Kolikrát jsme se za poslední půlrok milovali, tak možná desetkrát. A ty mě tu budeš vyčítat, že chci jen sex.“

Připadala jsem si jako totální mimoň. Vždyť tohle jsem mu přeci vůbec neříkala. Vadilo mi, že spolu trávíme málo času, a on to celé otočil. Přeci toho snad nechci tak moc? Chtěla jsem jen, abychom spolu trávili více společných chvil, nejen třičtvrtě hodiny jednou za dva týdny. Když jsem měla štěstí. Jen aby za mnou občas přijel, když to chci já, ne jenom poslušně čekat jako pejsek na zavolání. Tohle neustálé čekání mě strašně vyčerpávalo. Neustále sledovat telefon. Protože, co kdybych to náhodou prošvihla. Připadala jsem si jako kus hadru. Stále jsem však doufala, že se to zlepší. Prochází teď těžkým obdobím, má toho hodně, proto na mě teď nemá čas. "Příště mi na rovinu řekni, jak dlouho si s tebou musím vykládat, než ti ho tam budu moct vrazit," napsal mi zas jindy.

Měsíce ubíhaly a bylo to pořád horší a horší. Často jsem se sama sebe ptala, kam se poděl ten člověk, kterého jsem znala člověk, který mi pomáhal a kterého jsem měla ráda. Existoval vůbec někdy ten člověk, kterého jsem milovala? Nebyla to celé jen jeho maska, nebo nějaká jeho ideální představa, kterou jsem si vytvořila v hlavě? Neustále jsem si v hlavě přehrávala konverzace posledních několika měsíců a nemohla jsem ho najít. Tohohle člověka neznám.

On vždy dokázal dostat, co potřebuje. Vůbec nechápu, jak to dělal.

„Mám tě rád.“ Napsal mi jednoho večera.

„Taky tě mám ráda.“

„Asi si změním číslo.“

 „Proč?“

„Nechci, abys měla moje číslo. Vztah s tebou mi už nic nepřináší.“

Srdce se mi skoro zastavilo. Co se proboha stalo? Bylo mi úzko. Po takové době, po tom všem mi napíše tohle? Byla jsem zmatená. Měla jsem hrozný strach, že ho ztratím, že zůstanu sama. Snažila jsem se zjistit, co se stalo. Uběhla asi hodina. „Pošli mi prosím nějakou fotku,“ napsal mi nakonec. Bylo mi ze mě samotné neskutečně špatně. Cítila jsem se zneužitá. Zase ode mě tak snadno dostal, co chtěl. Nedokázala jsem mu už ani odporovat. Veškerý odpor jsem už dávno vzdala. Dříve jsem se s ním i hádala, ale nyní jsem měla strach i jen říct svůj vlastní názor. „Nikoho ty tvoje řeči nezajímají. Nikdo na to není zvědavý,“ říkal mi pokaždé. Stačilo, třeba abych mu bez vyzvání řekla, co zrovna dělám. Pamatuji si, jak mi jednou psal a já zrovna vařila večeři. Z toho důvodu jsem nesledovala telefon. „Zrovna vařím,“ snažila se říct na omluvu. „Tak to nebudu rušit. Dobrou chuť,“ odpověděl mi. Mrzelo mě, že za mnou kvůli tomu nepřijede, že jsem to zase pokazila. Vypadalo to ale, že to vzal docela v pohodě. Opak byl však pravdou. „Ty máš hroznou potřebu každýmu říkat, co zrovna děláš. Tohle nikoho nezajímá“, vyčítal mi poté několik týdnů. JEN JSEM MU CHTĚLA VYSVĚTLIT, PROČ JSEM HNED NEODPOVĚDĚLA. Bála jsem se, že se na mě bude zlobit, že hned neodepisuji, proto jsem mu napsala, co zrovna dělám.

Postupem času se mi ozýval stále míň. Prakticky jsme byli v kontaktu akorát přes telefon. Ač mi stále tvrdil, jak moc mě má rád a počítá se mnou do konce života, nic kromě jeho slov tomu nenasvědčovalo. O to větší překvapení pro mě bylo, když mi po dlouhé době náhle zavolal, že se chce vidět.  Po několika měsících jsme se spolu strávili příjemný večer. Skoro to vypadalo, že je všechno jako dřív. Pravý důvod jeho náhlého zájmu jsem se však dozvěděla hned následující den.

Bylo asi okolo desáté večer, když mi zasvítil telefon. „Ali, nemůžeš mi půjčit 10 K na právníka? Vrátím ti to ve dvou splátkách.“ Byla jsem trochu překvapená. Říkal mi sice, že má nějaký problém, ale nenapadlo mě, že je to tak vážné. Byla jsem už trochu překvapená, neměla ani tušení, že by pan J byl v nějakém průšvihu.

 „Ok, není problém, jen mi prosím hoď na kus papíru podpis.“
vím, že to bylo hloupé, chtít něco takového po svém příteli, ale už jsem si nebyla ničím jistá.

„My dva si budeme psát nějaké smlouvy, jsem v šoku.“

 „Už po mně nikdy nic nechtěj, nic.“ Budu jako ty, budu se starat sám o sebe. Je hnusné vidět, že prachy jsou pro tebe víc než já. Po tom všem, co pro tebe dělám.“

J: „Už ti nic psát nebudu. Potřebuji člověka, který mi pomůže, když budu potřebovat.“

J: „Děkuji za odhalení tvé skutečné tváře. Měj se dobře a hodně peněz ti přeji.“ Bombardoval mě vyčítavými SMS.

„Co to na mě sakra zkoušíš? Odepsala jsem mu nakonec. On si mě ovšem znovu zablokoval. Uběhla asi hodina a já stále přemýšlela o celé situaci. Vážně je tak sobecká, že mu nemůžu ani jednou pomoct? On pro mě přeci taky tenkrát beze slov přijel, když jsem ho potřebovala. Myslela jsem si, že jsem lepší. Cítila jsem se ze sebe samotné špatně. Vždy jsem si myslela, že tu budu pro něj a pak udělám tohle. Ne, tohle jsem si o sobě nikdy nemyslela. Nakonec jsem se tedy zvedla a šla k počítači. „Ne, nebudeš o mně říkat, že jsem sobec,“ řekla jsem si pro sebe, když jsem odesílala peníze. „Měl jsi pravdu. Mrzí mě to, promiň,“ napsala jsem mu. On mě však stále ještě blokoval.  „Díky“ napsal mi po pár dnech. Byla jsem ráda. Alespoň trochu jsem dokázala napravit svoji neochotu.

Později jsem o celé situaci znovu přemýšlela. Co měl sakra znamenat ten předchozí večer? Vážně by se pan J snížil k něčemu takovému, aby se se mnou miloval jen kvůli penězům?

Po pár dnech se to ovšem stalo. To, co zprvu vypadalo jako další běžný konflikt, vyústilo v definitivní konec. Nejprve jsem nevěnovala příliš pozornosti tomu, že si mě opět zablokoval. Dělal to přeci každou chvíli. Vždy mi pak po nějaké době napsal. Nicméně, jak čas utíkal, byla jsem stále víc nejistá. Tak strašně jsem mu chtěla napsat, že mě to moc mrzí a že chci všechno vrátit zpět, ale něco ve mně mi to nedovolovalo. Nechtěla se před ním dále plazit po kolenou, i když on mě k tomu stejně pokaždé nějakým způsobem přiměl.

„Jestli mě hodláš blokovat, tak bys mi mohl alespoň vrátit ty peníze,“ napsala jsem mu nakonec. Vůbec mi ani peníze nešlo, jen jsem prostě potřebovala něco napsat. Potřebovala jsem nějakou reakci, cokoliv.

„Odeslal jsem Vám na 10 K. Budete to mít na účtu v pondělí, nejpozději v úterý. Vymažte moje telefonní číslo, Nevolejte, ani nepište zprávy. Berte to jako oficiální vyjádření.“ Srdce se mi rozbušilo.  Po tom všem mi napíše tohle! Jako kdybych byla naprosto cizí člověk. Zase jsem probrečela celou noc. Pořád jsem doufala, že je to zase jeden z jeho triků, jako vždy. On se však už neozýval.

Tak jsem tam jen s brekem seděla a přemýšlela. Cítila jsem se tak neskutečně trapně, Jak jsem mu jen mohla takhle naletět. Styděla jsem se, že jsem se sebou nechala tak dlouho manipulovat. Cítila jsem se zneužitá, jen jako kus hadru, která někdo použil a odhodil. V hlavě se mi přehrávala jeho slova, která mi řekl na začátku. „Moc tě potřebuji. Potřebuji zapomenout na tu kurvu, co jsem s ní předtím skoro dva roky chodil.“ Teď byla řada ne mně.