Kdyby Harley Quinn žila v našem světě

Celé to začalo zhruba před dvěma roky. Jak je možné, že se ten milý a hodný člověk najednou tak změnil. Jak je možné, že se z něho vyklubal najednou tyran. A jak je sakra možné, že s ní dokázal po celou tu dobu manipulovat?

Harley se pomalu probouzela. Hlava jí ještě třeštila, snažila se vybavit si události z poslední doby. Celé to začalo zhruba před dvěma roky. Vlastně ne, s panem J byli přátelé již 10 let. To on jí vždy pomáhal a tahal ji ze všemožných malérů. Pamatuje si, jak jí vždy pomáhal, jak pro ni mnohokrát přijel, když ho potřebovala. Vždy tu byl pro ni. Kam se sakra poděl ten skvělý člověk, co jí byl pokaždé nablízku? Před dvěma lety se to změnilo. Začínalo to pomalu, celkem nenápadně. Ačkoliv jí jejich přátelství zpočátku naprosto vyhovovalo, on chtěl víc.

Byl to jeden z těch nudných večerů, psali si SMS. Začalo to nevinně, nicméně již asi po třech zprávách se to ji její dlouholetý kamarád poslal do té doby naprosto nečekanou SMS. „Harley, nevadilo by ti mi poslat nějakou lechtivou fotku. Jsi opravdu nádherná žena a já bych toužil mít u sebe nějaký intimní kus z tebe.“ Moc se jí do toho nechtělo. „Žádnou fotku zrovna nemám, možná příště.“ Snažila se vymluvit. Pan J se zničehonic odmlčel, nepsal, nereagoval. To v ní vyvolalo obavy. Asi po necelé hodině, kdy ji pan J naprosto ignoroval, dostala nápad. „Dobře, ale ty první.“ Napsala. Byla si tenkrát téměř jistá, že z toho nakonec vycouvá. Snad během minuty však obdržela dvě fotografie. Nebylo cesty zpět. „Já jsem ti fotky poslal a ty nic, to není fér,“ popoháněl ji. Ještě chvíli zaváhala. Poté však nakonec vzala mobil a vyfotila se. „Bože, ty jsi krásná. Jsi nekrásnější žena, jakou jsem kdy viděl, nemohu se na tebe přestat vynadívat.“ Lichotil jí. Nic podobného ještě nikdy předtím nezažila. Začalo se jí to docela líbit.

Začali si spolu psát každý večer. Pan J ji pokaždé říkal, jak výjimečný člověk v jeho životě je, jak moc ji potřebuje a jaké pro něj bylo štěstí, že ji konečně potkal. „Jsem moc rád, že jsi,“ „Myslím na tebe.“ „Miluji tě.“ „Děkuji, že jsi,“ psal jí každý večer. Cítila se s ním moc hezky. Konečně tu byl někdo, kdo ji opravdu miluje a kdo jí rozumí. Už dříve, když byli jen přátelé u něj cítila bezpečí a oporu. Pamatovala si, jak kdysi, když jí bylo vážně blbě, tak společně uháněli nocí v autě. Často ji vyprávěl své historky. Bylo až s podivem, co všechno prožil. Jeho hlas ji vždy dokázal utěšit, bylo na něm něco zvláštně přitažlivého. Něco ji k panu J neustále táhlo, ale nedokázala to popsat.

Uběhly zhruba dva týdny a pan J Harley navštívil. Dlouho se neviděli, nevěděla, co od toho má čekat. Navrhl, že společně zajdou do jeho úkrytu. Bylo už asi kolem půlnoci, když dorazili na místo. Byla to vcelku prostorná místnost s velkými okny vybavená starým nábytkem. Pan J se po celou dobu nervózně ohlížel, jestli náhodou někdo není poblíž. Trval na tom, aby raději vůbec nerozsvěceli světlo. V místnosti bylo docela horko a Harley se ještě chvíli rozhlížela, pan J mezitím sáhl do skříně a vyndal z ní spacák. Přišlo jí zvláštní, proč má ve svém úkrytu schovaný spacák, když tam nikdy nepřespával, ale nevěnovala tomu pozornost. Leželi vedle sebe a pan J ji zahrnoval lichotkami. „Jsi naprosto jedinečná žena. Moc mě mrzí, že jsem tě nepotkal už dávno,“ říkal jí. Tak toho večera zažila svoje první milování.

Druhý den ji pan J zavolal. Mluvili spolu docela dlouho. Mezi dalšími lichotkami ji však řekl něco, co jí docela zarazilo. „Zkusila jsi si najít na internetu nějaké pornostránky? Zkus se na ně podívat a určitě tam najdeš spoustu inspirace, jak svoje milování zlepšit.“ Bylo jí to dost nepříjemné, ale protože ho milovala, tak se to snažila ignorovat. Nikdy předtím neměla žádný podobný vztah. Nezdálo se jí to, ale nechtěla se hádat.

Harley s ním bylo přesto moc hezky, vždy se těšila, až ho znovu uvidí. Pan J měl však neustále plno práce, pořád potřeboval něco řešit. Z toho důvodu se moc nevídali. Ubíjelo ji to, neustále čekat, doma sama, kdy si na ni udělá čas. Někdy to trvalo i více než 2 týdny. Pokaždé jí zavolal, že mu náhodou vyšel čas, a je na cestě k ní. Neustále proto visela na telefonu a čekala, kdy zavolá. Bála se si cokoliv naplánovat, protože by to znamenalo, že by mohla prošvihnou chvíli, kdy by pan J měl ve svém nabitém programu čas. To by znamenalo čekat další dlouhé dny. „Kéž by bylo možné, kdyby za mnou také někdy přijel, když chci já. Nebo kdyby alespoň dal vědět pár hodin předem.“ Zasnila se. Tahle neustálá nejistota ji ničila. Zkoušela si s ním o tom alespoň promluvit. Jestli se ti to nelíbí, tak si běž. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat,“ odsekl jí. Nedokázala to. Nedokázala ho opustit.

Pan J moc dobře věděl, jak si podmanit lidi okolo sebe. Měl prostě talent. Harley si vzpomíná na příhodu, kdy je při jedné z jejich nočních projížděk zastavily policisté. Pan J vystoupil, obrátil se na policisty a sebevědomě řekl.

„Víte vy vůbec koho jste právě zastavili?“

„Eh, pan J?“ odpověděl jeden z policistů rozpačitě.

„Jak to, že jste mě nepoznal? Já se už dlouho snažím udělat svět lepší pro. lidi jako jste vy. Vy si to zasloužíte.“

Je to skoro až k neuvěření ale během krátké chvíle mu oba policisté doslova zobali z ruky.

Vlastně se sama divila, jak ji pan J dokázal pokaždé tak učarovat. Něco jí k němu táhlo. Možná to, že to bylo právě to špatné.  Jednou pozdě večer, když byli zase po dlouhé době spolu, vytáhl pan J odkudsi nůž. „Podívej, jaký mám nůž, ten mám z mise. Zabíjel jsem tam ty hajzly.“

„Pověz mi prosím o tom něco, zajímá mě to,“ naléhala.

„To jsem byl kdysi na Balkáně, měl jsem pochytat ty hajzly a dopravit je k soudu. Když jsem ale uviděl ty masový hroby, kde byly i děti, tak se ve mně něco hnulo. Tak jsem se pasoval do role soudce. Měl jsem s sebou seznam s jejich fotkami. Pokaždé, když jsem někoho dostal, tak jsem si ho odškrtnul. Každý večer jsem si je vždy odškrtal a šel spát. Když jsem odjížděl, měl jsem všechny fotky přeškrtaný. Pochopitelně, že po mně šli, dokonce na mě vypsali odměnu pět milionů dolarů pro toho, kdo mě zabije. To bych se radši zastřelil sám, ale nedostali mě. Měnil jsem neustále auta a vyráběl si falešné SPZ, to je zmátlo. Jedno umě málem dostali, ale já jsem si přivolal vrtulník a unikl jim.“

Kdokoliv by po tomhle vyprávění asi okamžitě utekl nebo se mu vysmál, ale Harley ne, najednou jí pan J přitahoval ještě více než předtím.

…

Uběhlo pár měsíců a Harley dostala nápad. Pan J musel zrovna něco řešit v jiném městě, dost daleko od toho jejího. Procházela zrovna e-maily a padla ji do oka nabídka krátkodobého přivýdělku. „To je město, kde je zrovna pan J,“ zvolala nadšeně. Nikdy se ještě sama nevydala takhle daleko. Když tam však měla jeho, tak se nakonec odhodlala. Ihned zvedla telefon a zavolala mu o svém plánu, nadšeně souhlasil. Pronajala tedy, útulný pokoj v malém penzionu, zařídila vše potřebné a vydala se na cestu. Konečně byl večer. Pan J řekl, že dorazí, neřekl přesně v kolik, ale počítala, že tam bude tak okolo desáté. Bylo ještě dost času, tak si šla Harley dát pořádnou dlouho sprchu. Když vyšla ven, sebrala z pohovky svůj telefon a letmo pohlédla na displej. Vylekala se. Měla tři zmeškané hovory, zhruba v průběhu dvou minut. Ihned volala zpět, on to však už nezvedal. Začala se jí zmocňovat nejistota. Napětí v ní stoupalo. Každých přibližně deset minut kontrolovala svůj telefon, nic, Zhruba po hodině a půl strachování ji přišla SMS. „Tak jsem tam stál před penzionem jak blbec a nikdo mi ani nebral telefon. Fakt díky.“ Zmocnil se ji pocit vzteku a zároveň smutku. Mrzelo ji, že kvůli jedné sprše zmeškala jedinou možnost, kdy mohli být po dlouhé době spolu. Chtěla mu zavolat zpět a vysvětlit to, pan J si však zablokoval její číslo. Tak Harley strávila bezesnou noc v cizím městě. Ráno začala přemýšlet o jejich vztahu. Má tohle vůbec ještě cenu? V tu chvíli si byla téměř jistá, že od něj odejde.  Uběhlo několik dalších dlouhých hodin, kdy ji pan J konečně napsal. „To bylo nedorozumění, promiň. Myslel jsem, že mě nechceš vidět.“  Byla čím dál tím víc zmatená.

„Ok, asi to bylo vážně nedorozumění,“ řekla si sama pro sebe. „Příště si raději alespoň zapnu zvuk. I když věřila, že si to spolu vyjasnili a něco podobného se již nebude opakovat, raději si od té doby pravidelně kontrolovala telefon. Vždy se snažila odpovědět co nejrychleji a cítila se provinile, když se jí to nepodařilo.

…

Uplynul nějaký čas a Harley trávila s panem J společný večer. Chvíli si povídali v jeho autě on se jí po chvíli jen tak mezi řečí svěřil. „Někdy přemýšlím o tom, že bych se nejraději zastřelil, nic se mi poslední dobou nedaří.“ Mávla nad tím rukou, takhle pan J občas mluví. Druhý den mu volala, nezvedal to. „Asi zrovna nemá čas“, řekla si a odložila telefon. Asi po hodině telefon znovu zkontrolovala, pořád žádná odpověď. Začala být nervózní. Po další hodině už měla docela strach. Pak si vzpomněla na předešlý rozhovor. Vybavila si to značné množství zbraní, které má pan Je doma. Zmocnila se jí panika. „Ne, tohle nemůže být pravda! Musím pana J najít.“ Nevěděla však, kde by měla začít hledat. Mohl být kdekoliv. Zkoušela mu psát, ale bez výsledku. Nevěděla, co má dělat. Na policii se jí volat nechtělo. Beztak pan J přeháněl jako vždy. Tak jen seděla a doufala, že bude v pořádku. Po pár dlouhých hodinách ji konečně přišla odpověď. „Měl jsem moc práce. Jsi hodná, že jsi si o mě dělala starost.“ Ulevilo se jí.

Po nějakém čase si na to zvykla. Již jí nedělalo starosti, že pan J odepisuje po několika hodinách. Jednou se dokonce neozýval celé tři dny. „Měl jsem moc práce, musel jsem něco řešit.“ Řekl jí. „Vážně jsi si za celé tři dny nenašel pár vteřin na to mi odespat,“ pomyslela si. Nahlas to raději ale neřekla. Připadalo jí, jako kdyby pana J někdo vyměnil. Snažila se v něm najít toho starostlivého přítele, kterého si pamatovala. Každá SMS od něj jí připadala, jako kdyby jí psal někdo jiný. „Co děláš? Jakpak se má tvoje Kačenka?“

Pana J však stále přivádělo k šílenství, když mu Harley hned neodpovídala. Jednou byla Harley unavená, a tak šla dřív spát. Asi o půl jedné ji probudila SMS. Byla od pana J. Nadšeně popadla telefon s nadějí, že jí pan J píše něco hezkého. Zhrozila se. Stálo tam. „Budu blokovat tvé číslo, když neumíš odpovídat.“ Polekala se. Co se sakra stalo? Otevřela konverzaci, a zjistila, že tam má ještě několik SMS.

 „Co děláš?“

„Odpověz, ku**a, když ti píšu.“

„S*** na tebe, když neumíš komunikovat.“

Byla ještě dost rozespalá a zároveň trochu v šoku, a tak jí ujely nervy. „Spím, debile, ráno v pět vsávám,“ odepsala mu. Komu říkáš debile, ty pi*o vy****ná. To si vážně přehnala. Tohle si k mně nebudeš dovolovat. Následně ji opět zablokoval. Tu noc Harley už neusnula.

 Druhý den ráno měla Harley cestu kolem. Chtěla s panem J mluvit, proto se rozhodla, že se u něho zastaví. Zazvonila na zvonek a čekala. Chvíli to trvalo, ale po nějaké době pan J přeci jenom nakonec vyšel. “Co tu sakra děláš? Tady nemáš vůbec co dělat, co kdyby tě někdo viděl.“

Harley toho měla dost. Ještě ten večer popadla telefon, a vytočila jeho číslo. Trvalo dlouho, než ji pan J pustil ke slovu. Několik minut na ní chrlil výčitky o tom, že si dovolila se bez dovolení objevit před jeho domem. „To mám za to, že jsem, s tebou sdílel svoje soukromí a řekl ti, kde bydlím. Neměl jsem tě sem vůbec brát. Vedle je dům a ti lidí tě určitě slyšeli. Teď mám kvůli tobě před nimi ostudu. Už ti nikdy nic neřeknu.“

 Konečně se Harley podařilo se dostat ke slovu.

 „Promiň, ale tohle nemá cenu, je konec,“ vykoktala ze sebe.

„Tak ty mi dáváš kopačky. Fajn.“

Byla rozhodnutá, že už se k němu nevrátí. Asi po dvou měsících, zrovna když jí nebylo zrovna dobře, ji však na mobilu zasvítila SMS. „Halo, žiješ. Stýská se mi po tobě.“ Něco se v ní v tu chvíli pohnulo. Uvědomila si, jak moc pana J potřebuje. Jak moc je v jejím životě důležitý. Tak to celé začalo nanovo.

Blokování se postupně stalo normou. Zároveň ji však pan J nadále pravidelně zahrnoval lichotkami, jak je neskutečně krásná a dokonalá. „Víš přeci, že jsem si tvoje číslo pokaždé po dvou dnech odblokoval. Jsem jediná jistota ve tvém životě. Můžeš se spolehnout, že i když mi po letech zavoláš vždy tu pro tebe budu. Já s tebou počítám do konce svého života.“ Ujišťoval ji. Troch jí to uklidnilo. Pořád ji ovšem v hloubi duše sžíral strach, že ho ztratí a zůstane už navždy sama. Pokaždé, když si našla nějakou kamarádku, tak se od pana J dozvěděla, že ji ta dotyčná měla pomlouvat a snažit se jí jen uškodit. Začala se proto ostatních raději stranit. Nevěděla. Komu má věřit. „Nikdo s tebou nechce nic mít. Jenom já jsem takový dobrák, že ti neustále pomáhám a zastávám se tě,“ říkal jí občas. Jindy jí zase neustále opakoval, jaké neskutečné štěstí má, že zrovna ona dokázala získat muže, jako je on. „Vidíš, všichni si o tobě mysleli, jak za nic nestojíš a ty přitom sbalíš chlapa jako jsem já.“

Vlastně toho měli docela dost společného. Pan J měl také dost nepřátel. Neustále ji říkal, jak se ho každou chvíli někdo snaží zničit, protože mu závidí jeho úspěch a moc. Ano, to je ono. Už tenkrát, když jí vyprávěl, jak ho jeho nevlastní otec, který měl problémy s alkoholem bil, jak se cítil osamělý a nechtěný.  O tom, jak se jednou pokusil zabít i jeho matku. Harley věděla moc dobře, jaké to je. I její otec pil. Už tenkrát věděla, že mu rozumí a on jí. Proto tu byl vždy pro ni. Věděl, jaké to je. Jaké to je být jiný, být sám proti všem. Teď v tom byli společně, společně proti všem. Vždy snažila být pro něj dobrou partnerkou, snažila se mu být oporou. Pokaždé selhala. Při každém konfliktu, ji nakonec ujely nervy a řekla něco špatného. To ji pan J pak dlouho vyčítal. Někdy si připadala, jako kdyby testoval, co vydrží. Vždy jí dohnal na pokraj psychických sil. Pokud jí ujely nervy, vždy jí vyčítal, jaký je magor a že nikdo jiný by to s ní nevydržel.

Ona byla jen outsider, na kterého všichni koukají skrz prsty, nebo se tak alespoň cítila

. „Dost lidí mi o tobě říkalo, jaký jsi psychopat. Včera jsem se bavil s tvojí bývalou učitelkou a nemluvila o tobě vůbec hezky. Taky ten tvůj známej říkal, že jsi divná. Musel jsem se tě před ním zastávat, o neustále říkal, že bys měla být zavřená na psychiatrii,“ řekl jí jednoho večera. Harley byla naprosto v šoku. Lidé, které znala a o kterých si myslela, že jim může věřit o ní takhle mluvili.

„To přeci není pravda, bavili jsme se spolu nedávno a nic takového mi nikdy nenaznačil!“ vykřikla šokovaně.
„Neřekl ti to, protože se tě bojí. Psychopatovi jako ty nebude přeci nic říkat.“

„Ne to není pravda, určitě si vymýšlí. Ale co když ano? Pan J s těmi lidmi přeci také zná, určitě spolu mluvili?“ říkala si sama pro sebe. Pan J měl vůbec hodně kontaktů. Neustále ji vyprávěl, jak se zná se spoustou doktorů. Často ji vyprávěl o věcech, které se údajně dočetl z její zdravotní dokumentace. Jak se k nim sakra dostal? Nebo mu snad někdy něco podobného   o sobě říkala? Nepamatovala si. Začala si připadat stále více izolovaná. Teď už nemůže věřit vůbec nikomu.

„Neboj, já tě beru takovou, jaká jsi. Ti hlupáci, co se ti posmívají, nemají tušení, jaká skutečně jsi.“

Zvláštní? Doteď si vůbec nevšimla, že by se jí ostatní posmívali.

…

Byl večer, když Harley na mobilu zasvítila SMS. Pan J jí psal. Má dnes čas. „Co děláš?“ zeptal se.

 H: „Nic zvláštního, jsem doma.“

 J: „To bych se za tebou mohl stavit.“

H: „Jasně, budu moc ráda.“

J: Nemáš náhodou svoje dny?“

H: „Vážně? Vážně bys mě jinak nechtěl vidět?“

J „Promiň, že jsem se zeptal. Chtěl jsem si jen ujasnit, na čem jsem, abych pak nebyl zklamaný.“

H „Promiň, vážně bych tě chtěla vidět, jen mě to zaskočilo.“

J „V pohodě. Přešla mě chuť na všechno.  Kdybys po mně opravdu toužila, nebudeš se mě takhle ptát. Příště napiš, až mě budeš chtít vidět.“

Harley bylo do breku. Po tak dlouhé době měla možnost být s panem J, a takhle to pokazila. Cítila hrozný vztek. Přeci nejsem jeho hračka. „Kdyby mě měl rád, bude mě chtít vidět pokaždé. Ale pan J je jen unavený, po tak náročném dni a já jsem na něj ještě nepříjemná,“ praly se v ní myšlenky. Cítila se stále hůře, připadala si naprosto k ničemu. Pan J se tolik těšil na příjemně strávený večer a ona byla nepoužitelná. Tak strašně chtěla být lepší, lepší než jeho ostatní ženy, které ho tolik zklamaly. Doufala, že ona bude ta, u které konečně najde štěstí ta, která mu změní život k lepšímu. Selhala.

Nemohla se ostatně ani divit, že se za ní pan J stydí. Nikdy by nedopustil, aby se o jejich vztahu dozvěděl. Možná ji tím chtěl chránit. Možná to tak bylo lepší pro oba. Často snila o tom, že spolu vyjdou ven jako normální pár. Půjdou se třeba jen tak projít, nebo zajezdit na kole. Toho se nikdy nedočkala. Zkoušela mu to opatrně říct, vždy ji však za to vynadal. „Ku**a, neustále musí být po tvém a když ne, jsi naštvaná. Nechceš mě, protože tě nepřitahuju. Kolikrát jsme se za poslední půlrok milovali, tak možná desetkrát. A ty mě tu budeš vyčítat, že chci jen sex.“ Připadala si jako totální mimoň. Vždyť tohle mu přeci vůbec neříkala. Vadilo jí, že spolu tráví málo času, a on to celé otočil. Přeci toho snad nechtěla tak moc. Jen aby za ní občas přijel, když ho potřebuje ona, ne jenom poslušně čekat jako pejsek na zavolání. Tohle věčné čekání na to, kdy se pan J ozve ji vyčerpávalo. Neustále sledovala telefon, co kdyby to náhodou prošvihla. Připadala si jako kus hadru. Nepřestávala však stále doufat, že to třeba bude lepší. Až bude mít pan J víc času, má toho teď hodně, proto na mě nemá čas.

 Měsíce ubíhaly a bylo to pořád horší a horší. Často se sama sebe ptala, kam se poděl ten člověk, kterého znala člověk, který ji pomáhal a kterého měla ráda. Přehrávala si v hlavě konverzace posledních měsíců a nemohla ho najít. Jako kdyby jeho SMS psal někdo úplně cizí. Jak je možné, že je tu najednou někdo úplně jiný. Tohohle pana J neznala.

Pan J moc dobře věděl, jak dostat, co potřebuje. „Mám tě rád,“ napsal ji jednoho večera.

H „Taky tě mám ráda.“

J „Asi si změním číslo.“

H „Proč?“

J „Nechci, abys měla moje číslo.“

J „Vztah s tebou mi nic nepřináší.“

Srdce se jí skoro zastavilo. Co se proboha stalo? Bylo jí do breku. Po takové době, po tom všem jí napíše tohle? Měla hrozný strach, že ho ztratí, že zůstane sama. Snažila se zjistit, co se stalo. Uběhla asi hodina. „Pošli mi prosím nějakou fotku,“ napsal jí nakonec. Bylo jí z ní samotné špatně. Cítila se zneužitá. Zase od ní tak snadno dostal, co chtěl. Nedokázala mu odporovat. Veškerý odpor už dávno vzdala. Dříve se s ním i hádala, ale nyní měla strach i říct svůj vlastní názor. „Nikoho ty tvoje řeči nezajímají. Nikdo na to není zvědavý,“ říkal jí pokaždé. Stačilo, třeba aby bez vyzvání řekla, co zrovna dělá. Pamatuje si, jak jí jednou psal, zrovna si vařila večeři, tak nesledovala telefon. „Zrovna vařím,“ snažila se říct na omluvu. „Tak to nebudu rušit. Dobrou chuť,“ odpověděl jí. Vypadalo to, že to vzal docela v pohodě, ale opak byl pravdou. „Ty máš hroznou potřebu každýmu říkat, co zrovna děláš. Thole nikoho nezajímá, vyčítal ji poté několik týdnů.

Bylo asi kolem desáté večer, když Harley zasvítil mobil.  „Harley nemůžeš mi půjčit 10 K na právníka?“ Byla trochu překvapená, neměla ani tušení, že by pan J byl v nějakém průšvihu. Byla už trochu podezíravá, ale rozhodla se mu pomoct. Tohle se přeci může stát každému.

 H: „Ok, není problém, jen mi prosím hoď na kus papíru podpis.“

 J: „My dva si budeme psát nějaké smlouvy, jsem v šoku.“

J: „Už po mně nikdy nic nechtěj, nic.“

J: „Budu jako ty, budu se starat sám o sebe.“

J: Je hnusné vidět, že prachy jsou pro tebe víc než já. Po tom všem, co pro tebe dělám.“

J: „Už ti nic psát nebudu. Potřebuji člověka, který mi pomůže, když budu potřebovat.“

J: „Děkuji za odhalení tvé skutečné tváře. Měj se dobře a hodně peněz ti přeji.“

„Co to na mě sakra zkoušíš? Odepsala mu nakonec. Pan J si však znovu zablokoval. Uběhla asi hodina a Harley stále přemýšlela o celé situaci. Vážně je tak sobecká, že panu J nemůže ani jednou pomoct. Vždyť on pro ni přeci taky přijel, když ho tenkrát potřebovala. Cítila se ze sebe samotné špatně. Vždy si myslela, že tu bude pro něj a pak udělá tohle. Ne, tohle si o sobě nikdy nemyslela. Zvedla se a šla k počítači. „Ne, nebudeš o mně říkat, že jsem sobec,“ řekla si pro sebe, když odesílala peníze. „Měl jsi pravdu. Mrzí mě to, promiň,“ napsala mu. Pan J ji však stále blokoval. „Díky.“ Napsal jí po pár dnech. „On si všiml!“ Cítila se šťastná. Alespoň trochu dokázala napravit svoji neochotu.

Po pár dnes se to ovšem stalo. To, co vypadalo jen jako další běžný konflikt, vyústilo v definitivní konec. Harley nejdřív nevěnovala příliš pozornosti tomu, že si ji pan J opět zablokoval. Dělal to přeci každou chvíli. Vždy jí pak zase napsal. Nicméně, jak čas utíkal, Harley se cítila stále více nejistá. Tak strašně mu chtěla napsat, že ji to moc mrzí a že chce všechno vrátit zpět, ale něco v ní jí to nedovolovalo. Nechtěla se před ním plazit po kolenou, i když ji k tomu pan J stejně pokaždé nějakým způsobem přiměl.

„Jestli mě hodláš blokovat, tak bys mi mohl alespoň vrátit ty peníze,“ napsala mu nakonec. Ani jí o peníze nešlo, jen prostě potřebovala něco napsat. Potřebovala nějakou reakci, cokoliv.

„Odeslala jsem Vám na 10 K. Budete to mít na účtu v pondělí, nejpozději v úterý. Vymažte moje telefonní číslo, Nevolejte, ani nepište zprávy. Berte to jako oficiální vyjádření.“

Srdce se jí rozbušilo. Po tom všem jí napíše tohle! Jako kdyby byla naprosto cizí člověk. Harley probrečela celou noc. Pořád doufala, že je to zase jeden z jeho triků, jako vždy. Pan J se však už neozýval.

Tak tam jen s brekem seděla a přemýšlela. Cítila se tak neskutečně trapně, Jak mu jen mohla takhle naletět. Styděla se, že se sebou nechala tak dlouho manipulovat. Cítila se zneužitá, jen jako kus hadru, která někdo použil a odhodil. V hlavě se jí přehrávala jeho slova. „Moc tě potřebuji. Potřebuji zapomenout na tu ku**u, co jsem s ní skoro dva roky chodil.“ Teď byla na řadě ona.